Dvanáct nových písní plus jeden speciální bonus

Po Platinovou deskou dekorovaném albu Mohlo by to bejt nebe… přichází Michal Prokop s novinkou. Její název je na první pohled nezvyklý, stejně jako k antice odkazující grafika Karla Halouna a Luďka Kubíka, ale po poslechu titulní písničky je jasno. Hudebnicky třígenerační kapelou Framus Five podporovaný zpěvák zůstal věrný jedinečné rockové muzice i kvalitním textům o nás pro nás. Jeho koncerty jsou úspěšně důvěryhodným mixem staršího i nového repertoáru v elektrické i akustické podobě, jeho kapela se proměnila ve víc než jen dokonalé doprovázeče, neboť také v časté spoluautory písní. Muziku dodal třikrát Prokop sám, zásadně přispěli klávesista Andy Čermák, kytarista Pavel Marcel a basák Zdeněk Wimpy Tichota. Společně s osvědčenými textaři Michalem Bulířem, Martinem Němcem, Janem Lacinou nebo Tomášem Rorečkem vznikla sada 12 skladeb, od bluesového písničkářství s foukací harmonikou přes hutnou jižanskou kytarovku až po drama s varhanami páně Hammonda, to vše s neodmyslitelnými houslemi a dechy . Od vstupního singlu A přece ráno až po závěrečné bilanční Vyrovnání je to opravdové album ve chvíli, kdy si na to téma mnozí nehrají s tím, že jeden písňový výstřel stačí. Parádním bonusem je třinácté Na shledanou, šedesátková Šlitrova melodie a Suchého text v Prokopově překvapivé úpravě. Ale žádný přehnaný sentiment se nekoná: Ostraka je naší nejednoduchou dobou místy vážný, občas s vítaným nadhledem podaný, vždy energický kus muziky silně okysličené kapely a zpěváka, jehož 78 let vskutku není žádný věk.

Mluvit o albu roku je v dubnu složité, ale je vysoce pravděpodobné, že ještě v prosinci o něm právem půjde řeč – vskutku stojí za to.

Dvě legendární alba tří legendárních zpěváků

Tento projekt byl v období vzniku, tedy koncem šedesátých let, ojedinělý, a to nejen u nás. Kapely tvořené společně muzikanty obou pohlaví se v popu vyskytovaly, ale prakticky nikdy nevznikaly tak, že by se spojili již samostatně slavní sólisté. Tady se stalo, že hvězdní Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář, pod autorským a producentským vedením Bohuslava „Boba“ Ondráčka, nabídli na třech unikátních způsobech interpretace založenou, také vizuálně stoprocentně funkční partu. Testování v rámci zahraničních vystoupení, například na gramoveletrhu MIDEM ve francouzském Cannes, ukázalo, že v období kolem „Pražského jara“ mohl být zájem i mezinárodní. Tajemný alt Marty, zářivý soprán Heleny a klukovský živel Václava se dokonale doplňovaly ve speciálně pro ně psaném domácím repertoáru (Tý líný řeky proud, Nestůj a pojď – U nás máme mejdan, Zlý dlouhý půst nebo Nautilus) i v šikovně vybraných coververzích (Čaroděj Dobroděj, Proudy nebo Proč mě nikdo nemá rád). Byli vítaně občerstvující, netradiční, atraktivní. Přidáte-li k tomu profesionálně perfektní orchestrální a kapelový doprovod, včetně třeba kytaristy Oty Petřiny, pak se zdálo jasné, že budoucnost „Zlatých dětí“ je zářivá. Do jejich osudů však záhy tvrdě zasáhla společenská a kulturní normalizace, na příští dvě dekády ostrakizující politicky nepohodlnou Kubišovou, ale jejich odkaz z let 1968–70 je stále vitální. Reedice dvou původních alb v podobě nově remasterovaného 2LP a CD, vycházejících z grafiky dobových obalů a důsledně ctících retro vzhled, je připomínkou tria, jež ideou zrodu, kvalitou zpívání a celkovou prezentací překročilo tehdejší popové limity. A platí to dodnes.

Víno, sýry, lanýže a jedna vražda! Laskavá a inteligentní detektivka z prosluněné Francie v příjemné interpretaci Petra Štěpána.

Hlavní pracovní náplní policejního šéfa Bruna je starat se o řádný chod života malebného městečka St Denis v samém srdci Francie. Mezi jeho důležité úkoly patří organizace venkovských slavností či ragbyových zápasů, hledání zatoulaných psů, vymáhání pokut za špatné parkování či řešení sousedských sporů. Téměř idylický život obyvatel městečka naruší až rituální vražda. Jejího vyšetřování se ujímají cizí inspektoři z okresního města a nepříjemný vyšetřující soudce až z Paříže. Bruno, jakožto znalec místních poměrů, však začne pátrat po vrahovi na vlastní pěst. Své obligátní večeře o mnoha chodech a tenisové zápasy s přáteli si kvůli tomu ale rozhodně nenechá ujít.

Vyprávění je příjemným protipólem drsných severských detektivek a mimo jiné přináší i téměř kulinářský zážitek.

Česká říkadla, popěvky, rozpočítadla a básničky pro nejmenší posluchače a jejich rodiče

Polámal se mraveneček, Vařila myšička kašičku, Paci, paci, pacičky a dalších více než 300 veršovánek! První rýmy a říkačky jsou nejlepším způsobem, jak rozvíjet dětskou řeč od batolecího věku. Stávají se neocenitelným pomocníkem rodičů i prarodičů. Pomáhají budovat slovní zásobu, výslovnost i paměť. Kratičké veršíky seznamují děti se světem kolem nás a vytvářejí vztah k českému jazyku. Naše nahrávka obsahuje nejznámější říkadla o zvířátkách, o jménech či o ročních obdobích doplněná národními písničkami.

První kompletní nahrávka Hábova díla pro „obvyklý“ klavír. Hába překvapivě bez mikrointervalů.

Hába se do dějin hudby 20. století zapsal jako experimentátor. Studoval ve Vídni a Berlíně u Franze Schrekera, zabýval se tónovými principy mimoevropské hudby a vypracoval vlastní teorii mikrointervalové hudby. Tohle jeho nadšení však způsobilo zúžené vnímání jeho tvůrčího odkazu pouze na experimentální složku, ačkoli víc než polovinu jeho díla tvoří skladby v běžném půltónovém systému. Dle vlastních slov usiloval „nalézt cestu z tradičního školení k umělecky samostatnému tvoření se silně alterovanou harmonií a melodií, tedy přes Bacha, Schumanna a Regera dospět k osobnímu výrazu“. Této mety dosáhl v Sonátě op. 3, za kterou se mu od Schrekera dostalo velkého ocenění, zatímco Vítězslav Novák ji „s blahosklonným humorem označil jako ‚sonátu pro tři ruce‘“. Dvě groteskní skladby roku 1922 premiéroval v Berlíně Erwin Schulhoff a vedle skladeb Satieho, Caselly či Stravinského podle kritiky „působily Hábovy skladby mnohem autentičtěji než leccos z jeho okolí“. Po Toccatě quasi una fantasia (1931) se naposledy Hába ke klavíru vrátil až po 40 letech v závěru života v Šesti náladách. Klavírista Miroslav Beinhauer se již během studia (Vídeň, Gent) zaměřil na hudbu 20.–21. století. S Hábou se seznámil prostřednictvím skladeb pro šestinotónové harmonium (je jediným hráčem na tento Hábův nástroj) a následně nastudoval také jeho kompletní dílo pro „běžný“ klavír. Dílo neznámé a pozoru hodné.